Je fajn být zase studentkou aneb stačí týden mezi Eustonem a Pimlicem

  • Vytisknout

 Možnost absolvovat týdenní kurz angličtiny v Londýně v rámci programu Erasmus+ mi poté, co byl náš projekt schválen, připadala jako splněný sen. V duchu jsem jásala jak malá holka – a jak by ne, vždyť do školy jsem chodila ještě za „totáče“,  po roce 1989 měla malé dítě a kolem čtyřicítky se můj život točil tak, že nebylo pomyšlení plnit si nějaké představy o zahraničních zkušenostech, přestože jsem hlavně díky školním zahraničním kontaktům a výměnným pobytům cítila, že mi znalost cizího jazyka – konkrétně tedy angličtiny – prostě chybí.

Příležitost ke mně přišla až nyní a moje počáteční nadšení bylo velké – vždyť jsem vlastně dostala týden v Londýně jako nějaký dárek! Ale pak … Měla jsem skoro rok na přípravu a musím přiznat, že stoprocentní nebyla, i když jsem se snažila chodit na hodiny ke kolegyni Janě, občas něco anglického přečíst či se učit slovíčka. Ale když je člověku už víc než –sát, lehce to nejde. Nicméně jsem stále věřila, že kurz nějak zvládnu a že to s mojí angličtinou úrovně pouhé A2 snad nebude úplně tragické… Zkrátka že horší to být nemůže. Ovšem moje obavy byly velké.

A tak jsem velmi nejistě a nervózně v sobotu 22. července nasedla do žlutého autobusu Praha – Londýn a vydala se dobrodružství vstříc. Situaci jsem měla snazší díky tomu, že v tomhle velkém městě několik let žije naše bývalá kolegyně a že mi zajistila po dobu mého londýnského týdne bydlení v hezké a bezpečné čtvrti Pimlico. Jinak bych pravděpodobně – jako mnoho mých kolegů – volila ubytování poskytované školou či využila službu Airbnb.

Nedělní Londýn mě přivítal na své poměry přívětivě lehce polojasnou oblohou a podobně vlídný ke mně v tomto ohledu byl celou dobu, vůbec jsem tam totiž nezmokla :o). Odpoledne jsem se vydala najít školu. A jsem u tématu doprava – a tu jsem si  opravdu užila, i když naše school student assistant pravila, že nejlepším způsobem dopravy po městě je chodit pěšky.  Že mě doubledecker při první cestě ke škole protáhl celým centrem Londýna, jsem v tu chvíli považovala za příjemnou okružní jízdu, ale pak jsem si uvědomila, že cestovat každý den do školy v Eustonu a zpět do Pimlica více než dvě hodiny asi nebude úplně ideální. A tak jsem se odvážila vstoupit do labyrintu… chci říct do metra. A ono to šlo! Celý týden jsem přebíhala z platform na platform a vesele drandila po black (northern)line a blue (Victoria)line, ale na výpravách za zajímavými a pamětihodnými místy Londýna v klidu vyzkoušela i žlutou, zelenou či hnědou. A pokud se už zmiňuji o londýnské dopravě, nesmím opomenout ještě lodě. Clipperem s příznačným názvem Cyclon jsem rychle dojela i do Greenwiche a zpět.

Ale zároveň je velká pravda, že dobré je chodit po Londýně pěšky. Po svém anglickém týdnu mám v nohách hezkých pár kilometrů po ulicích, náměstích a parcích, ale rozhodně nelituji. Londýn je totiž něco jako svět na dlani a při chůzi se přece jen nejlépe vnímá :o). A konkrétně mohu doporučit klasiku v podobě Westminster Abbey, kde se člověku zatají dech, jakmile vstoupí, a pak jen s velkou úctou vnímá dokonalost stavby a okázalost tohoto místa, které připomíná nejen anglické panovníky a šlechtice, ale také řadu osobností vědy a umění. Dále Tower Bridge Exhibiton (tam mají v těch spojnicích mezi věžemi i skleněnou podlahu :o), ale i procházku z Eustonu po Gover Street do Bloomsbery, odkud je to jen skok do Britského muzea, a pak přes Leicester Square (s odskokem na nákupní Oxford Street, do čínské čtvrti či na Piccadilly Circus) a přes Trafalgar a Whitehall až k Benovi. Anebo je možné vyrazit z Eustonu na opačnou stranu a dojít či dojet si do Baker Street k Sherlockovi a hned vedle do přenádherného a obrovského Regent´s Park. Dobrodružnější povahy se možná jako já vydají ještě dál, do Camdenu. A je to sakra jiné, než když do Londýna přijedete jen se zájezdem. Nevadí ani, když cestou ze školy trošku zabloudíte. Uvidíte to, co v mapě nenajdete – já jsem takto potkala třeba nádherný gotický kostelík St. Gabriel, dům, kde bydlel Churchill, malou zahradu s altánkem jen pár metrů od hlavní třídy nebo i Buddhu.

Školu jsem si nechala na závěr. A i tady mohu potvrdit, že není čeho se bát. Na začátku je to sice hotový Babylón, zvlášť když jde o velkou školu, jakou je EC London, protože zahraničních studentů angličtiny je tu několik desítek a nejprve je třeba je rozdělit do skupin podle aktuální jazykové úrovně. Ta se zjišťuje jednak předem pomocí standardizovaného vstupního online testu, ale i přímo na místě (speaking + writing test, ale to už není nic velkého). Já jsem se na základě svých výkonů (chi) dostala do skupiny Pre- Intermediate společně se dvěma Japonkami, dvěma Chilany, Turkem, Polkou, Švýcarkou, Italkou a dalšími dvěma Asiaty (jeden byl tuším z Thajska). Za pět dní jsem absolvovala 30 hodin angličtiny strukturovaných do tří forem a vedených třemi různými učiteli. Samozřejmě všichni byli mladší než já, ale už druhý den jsem si uvědomila, že mi to nevadí. Navíc tato velká škola disponovala sekcí 30+ a to mi zajistilo, že jsem se přece jen neocitla mezi teenagery. Líbilo se mi, že nás učitelé neustále pobízeli k mluvení, že se věnovali výslovnosti, že každá lekce měla své jednotící téma včetně slovní zásoby a gramatiky, líbilo se mi, že se pracovalo s chybou, ovšem ne adresně (tj. své chyby jsem si uvědomovala já sama), líbilo se mi, že se lidé při párové či skupinové práci střídali, že vždy zbyla troška času na to, abychom si o sobě něco řekli… Bylo to zkrátka příjemné. Jediné, co mne mrzí, je to, že kurz trval pouze týden, tedy příliš málo času na nějaký výraznější pokrok v cizím jazyce.  Ale není to málo na to, aby člověk dostal nový impulz a začal chtít, aby získal více odvahy a chuti dál se učit anglicky. Takže já se teď víc než kdykoliv dříve chci v angličtině pokračovat – a v Londýně jsem se přesvědčila, že je fajn být zase tak trochu studentkou. Je to možné a je to zajímavá a výrazná životní zkušenost. Přála bych ji každému.

Mgr. Helena Paszeková