Joensuu, základna finského školství

  • Vytisknout

 Finové jsou hrdí na tři věci. Na to, že porazili Rusy ve válce, na své úspěchy ve sportu. A na své školství, které je považováno za nejlepší na světě. Využil jsem možnosti, kterou mi dal projekt Erasmus+, a vyrazil do města Joensuu, které je mekkou finského školství. V centru Severní Karélie vzdáleném 500 kilometrů od Helsinek a dotýkajícím se ruské hranice žije 70 000 obyvatel, z nich 5 000 pracuje ve školství.

Během svého pobytu jsem navštívil čtyři ze zdejších škol. Jednu střední a tři základní. Přestože můj kurz s názvem Get Up with Natural Sciences 2019 byl zaměřen především na vyučování přírodovědných předmětů, zajímal jsem se o mnoho dalších aspektů.

Základem jsou peníze. Do školství ve Finsku jde oproti nám podstatně větší část HDP a je to vidět takřka všude. Hned první den nás organizátoři vyzvali, abychom si porovnali platy. Za námi Čechy byli jen Chorvati, někde uprostřed pelotonu se drželi Francouzi a Němci, v samostatném úniku byli Finové. Základ jim začínal na 3 200 – 3 300 eurech měsíčně. Ale samozřejmě mají také vyšší životní náklady. Kolegyně, která nás většinu dnů provázela, nechávala za nájem asi třetinu svého platu.

Podpora školství je ale vidět zejména ve vybavení škol. Standardní třída má elektronickou tabuli, velkou LCD obrazovku, projektor, vše standardizované, ne jako u nás, kdy se v rámci nějakého projektu koupí dvě tabule, za dva roky další, pak projektor do jedné třídy atd.

Součástí lavic jsou elektrické a internetové přípojky. Na každé škole byla velice rychlá wi-fi, na všech školách stejná, nebylo se nutné znovu přihlašovat. Studenti běžně pracují s notebooky i mobily. Na notebooku vypracovávají i státní zkoušky.

Samozřejmě jsem navštěvoval zejména hodiny svých předmětů. Tady jsem na rozpacích. Co se týká skladu chemikálií, tak se nám nemůžou rovnat, ale všude je odsávání, takže jsem po čichu nepoznával, že jsem v chemické laboratoři. V pracovnách měli speciální sprchy na oplachování očí nebo jiných postižených míst těla.

Ze všeho nejvíce mě zaujalo stravování. U nás to funguje tak, že jedna strana přijde s tím, že ho budou mít děti zdarma, ale jiná tento nápad shodí ze stolu a progresivní stranu prohlásí za populistickou. Ve Finsku je školní stravování zdarma, ale stát dohlíží na kvalitu. Dlouhé bufetové stoly, u kterých se netvořily fronty. Na výběr většinou tři druhy čerstvých zeleninových salátů, jako hlavní jídlo brambory nebo těstoviny, maso. Celozrnný chléb, máslo. K pití buď voda nebo mléko, žádné barevné roztoky. Školy soutěžily ve dvou věcech – v procentu strávníků a v gramech vráceného jídla.

Na příkladu stravování je dobře vidět, jak Finsko ke školství přistoupilo. Jednotný systém (kromě Helsinek prakticky neexistují soukromé, církevní či nějak experimentální školy), stát garantuje vzdělání učitelů i to, co by děti měly po ukončení školy umět. Například na základní škole jsme navštívili i praktické hodiny, v nichž se kluci učili vařit, žehlit nebo šít na šicím stroji. Holky zase pracovaly s frézami, 3D tiskárnami či hoblíkem.

Na první pohled to vypadá, že ve Finsku se vrátili k tomu, co my jsme před třiceti lety opustili. Předpokládám, že v České Lípě prakticky každá škola jede podle jiného ŠVP, často podle jiných učebnic. Další vzdělávání učitelů v Česku vypadá tak, že jsou učitelé občas zneužíváni k čerpání evropských peněz buď soukromými organizacemi nebo institucemi, které nikdy neměly ani vzniknout. Žádné jednotné vzdělávání učitelů neexistuje, ať už na pedagogických školách, nebo později, když je potřeba některé věci do učitelů dostat – ICT, prevenci nových jevů apod.

 

Ve finské škole jsem navštívil jakési hnízdo, v němž pracoval školní psycholog (kolikrát nám něco podobného slibovali), zdravotní sestra a výchovný poradce. Když jsme se ptali, proč na chodbách ve Finsku nedrží dohledy, odpověděli nám, že finské děti jsou zvyklé odmalička za sebe odpovídat, že vědí, jak se mají chovat. Třeba i do školy většinou chodí pěšky, nevozí je tam rodiče. Školní lékárničky nebyly zamčené v kabinetech, ale byly přístupné na chodbě a žáci byli zvyklí si z nich brát například náplasti. 

Specialitou finských škol je, že v nich děti a někdy i učitelé chodí v ponožkách. Je to dávný zvyk. Chodí tak i doma, ale pro nás je to komické. Zkrátka to vypadá divně, když vás zástupkyně ředitele přivítá jen v ponožkách – jakoby doma zapomněla přezůvky a drsná uklízečka ji v botách do budovy nepustila.

K dětem se obecně všichni zaměstnanci chovají velice korektně, není mezi nimi a učiteli cítit napětí. Finské děti si k nám několikrát ve školní jídelně přisedly a aktivně se vyptávaly, odkud jsme. Já se první den zapovídal s chilskou studentkou, která nadšeně vyprávěla, jak se jí líbí, že nemusí nosit uniformu jako doma a jak je skvělé, že si může s učiteli povídat.

Přes to, že nás Finsko v různých srovnávacích studiích válcuje, tráví finské děti ve vyučovacích hodinách podstatně méně času. V některých ročnících skoro o třetinu. Jinak ale školní budovy fungují jako jakási komunitní centra. Jsou v nich knihovny, studenti mají k dispozici kulečníkové herny, promítací místnosti. V obrovskou diskotéku či kino se dala proměnit školní jídelna ve třech školách ze čtyř navštívených.

Kromě poznávání různých škol jsme se tři dny věnovali i výuce. V několika mezinárodních skupinách jsme měli připravit hodiny pro finské děti. Zajímavé bylo srovnávat mentalitu jednotlivých učitelů. Po několika hodinách se ale nechci pouštět do nějakého generalizování. Na první pohled byl ale vidět jiný přístup finských žáků k práci. Kooperují mezi sebou, ptají se, aktivně vyhledávají informace. Na druhou stranu neznají některé věci, které bychom v české škole považovali za naprosto základní (značky prvků).

Když to shrnu, tak základem je celospolečenský konsenzus. Do školství jde více než dvakrát větší část HDP než v Česku, což s sebou přináší i vyšší prestiž povolání. Vzdělávání Finové nechápou jen jako školu, ale jako řadu dalších opatření. Například nám dlouze vysvětlovali, jak je důležité rodičům garantovat ekonomický standard, aby neřešili, jestli si pořídit dítě (naše vedoucí měla čtyři děti, hlavní organizátor celé akce dokonce šest). Stravování, doprava do školy, inkluze, rovnoprávnost … to vše je vzdělávání.

Co se týká poznávání Finska, moc času jsem neměl. Zúčastnil jsem se odpoledního výletu do národního parku Koli, abych aspoň ochutnal atmosféru zdejší přírody. Užil jsem si pravé finské sauny a koupání v zamrzlém jezeře.